RS je se mnou už dobrých 12 let a i přesto, že se ten svůj život snažím v osobním i profesním životě naplno, není každý den na růžovém obláčku zalitým sluncem. Jsou dny, a to znáte, kdy nejste schopni vůbec nic. Tělo neposlouchá, zapojit mozkové funkce je téměř nereálné a šílená únava sotva ráno otevřete oči. Věci vám padají z rukou, nevidíte zrovna ideálně, sem tam zakopnete o vlastní nohu,  nálada pod psa, někdy se objeví úzkost a strach, co bude dál. A do toho povinnosti běžného života.  Práce, děti, rodina…, nechcete se vzdát života, který jste měli před RS.

Ale tělo nám říká, že je na čase dosavadní způsob života změnit. Ať chceme nebo ne. Zpomalit, mít radost z běžných věcí a začít žít jinak a pomoci hlavně sám sobě a snažit se pracovat na sobě.

Jak se říká, lékař léčí, příroda uzdravuje. Nespoléhám se pouze na svou léčbu, tíhnu i k alternativní cestě. Každý máme svůj přístup, a to já vždy respektuji. A já ten svůj našla po letech hledání a testování, a toho se už nepustím a stojím si za ním.  Před lety jsem pocítila potřebu jinak pohlížet i na svou profesi, přehodnotit své možnosti. Mnozí z nás mají to štěstí a RS jim do profesního života nezasáhla. Zatím. I já byla přesvědčena, že vše zvládnu levou zadní. Svou práci jsem měla velmi ráda, ale byla velmi psychicky náročná a začala být na úkor zdraví i soukromého života. A přemýšlela jsem, jestli takhle chci žít až do důchodu a jestli vůbec fyzicky zvládnu takhle pracovat. Možná bych zvládla, ale nechci. A rozhodla jsem se, v té chvíli pro mě nejistému kroku a využít všechny své zkušenosti, vědomosti, praxi a odhodlání do něčeho svého nejen pro zaměstnavatele. A měla jsem hlavně strašnou touhu žít jinak.

Pracuji nyní tak, ať mi to přináší radost, energii, sebevědomí, změnil se mi pohled na svět, život i nemoc. Pracuji tak, jak jsem intuitivně vždy chtěla.

Pomáhám lidem i sobě a ukazuji příležitost, že je možné si změnit nejen stav zdravotní, ale i ten profesní.

A chci vám trochu nasadit byť jen malinkého brouka do hlavy, že opravdu může být vše jinak….