Můj příběh

Můj život jsem měla naplánovaný naprosto skvěle. Když se ohlížím zpětně, vždy jsem byla tak trochu workoholik a už od střední chodila na každou brigádu, která se vyskytla.  Nepromarnila jsem žádnou šanci, často jsem se nechala zlákat i pracovními výjezdy za hranice naší republiky. Abych uspokojila svou posedlost prací a vášeň pro cestování, během celého svého vysokoškolského studia jsem pravidelně vyjížděla na pracovní a studijní cesty doUSA. Neskutečná  příležitost otestovat sebe sama.  Vzpomínky a zkušenosti na celý život. Zažila jsem dobré i špatné chvíle, ale přesvědčila jsem se, že dokážu být, i přes svou introvertní povahu,  týmový hráč a leader i v cizí zemi a v nízkém věku. S veškerou úctou a pokorou.

Protože jsem absolvent sociální práce a sociální politiky, logicky jsem po vysoké škole na chvíli zakotvila v sociální oblasti, myslela jsem, že v pomáhající profesi najdu smysl, to ano. Ale vždy mně táhl obchod, adrenalin, akční prostředí, práce v týmu, práce, kdy každý den je jiný...

A proto jsem zakotvila na 13 let mezinárodním obchodním řetězci v managementu. Práci jsem milovala, znamenala pro mne hodně, obětovala jsem jí 13 let života, rodinný i soukromý život a hlavně zdraví. A myslela si, že ta to má být, že pokud chci vydělávat slušné peníze a mít se dobře, musím si to vydřít. 

 

Kariérně jsem rostla až do jednoho dne….
Do dne, kdy se mi život otočil vzhůru nohama, o 180 stupňů a už nikdy nebyl a nebude tak jako dřív.

Přehlížela jsem všechny výstražné signály, které mi mé tělo snažilo vyslat. Bylo mi těsně před třicítkou, doba, kdy se cítíte jako královna světa, věříte, že nemoci se vám vyhýbají obloukem a nic zlého vás nemůže potkat. Jenže pak přišlo něco, co jsem nečekala – velmi těžké srdeční selhání, které mně přeměnilo z energické a aktivní mladé ženy, co dýchala sportem, na ženu, která se musela znovu učit základní lidské dovednosti - chodit, mluvit, jíst. A když jsem si řekla, že ty nejhorší chvíle jsou za mnou, přišla diagnóza roztroušené sklerózy, a přinesla s sebou další každodenní boj. Boj s tělesnými i duševními nesnázemi. Život se stal jakousi horskou dráhou.

Nicméně jsem neztratila víru, že vše, co se mi stalo, má svůj význam. A i přes všechny ty těžkosti, žiji svůj život tak, jak ho chci žít. Ano, s nálepkou RS, ale naplno, s plným vědomím a radostí, ať už v soukromí nebo v práci.

Nerada jsem opustila korporátní svět. Ale to, co přišlo poté, bylo lepší, veselé a pro mě smysluplnější. Začala jsem si plnit své sny a pomáhat lidem, nejen  s RS. Uvědomila jsem si, že pracovní kariéra není za hranicemi našich snů a s diagnózou RS nekončí. Bez ohledu na věk nebo překážky.

Jen je třeba odvážně vykročit ze své komfortní zóny, což pro mě nebylo snadné.

 

ALE ŘEKLA JSEM SI, CO ZTRATÍM, KDYŽ JI OPUSTÍM A CO ZÍSKÁM, KDYŽ Z NÍ VYJDU.

A JÁ VYŠLA....